Čtvrtá a zároveň nejdelší etapa vedla z Kajsumá do Rijádu (707km /465 km), dokonale prověřila schopnosti závodníků adaptovat se na různé povrchy. Zatímco prvních 200 kilometrů bylo o rychlosti, druhá část nabídla řetězec dun různých velikostí, v samém závěru pak přišlo kamení a vyschlá říční koryta.

Obhájce prvenství nastoupil do nejdelší etapy s předsevzetím vylepšit postavení ze včerejška, což se mu přes pětadvacáté místo nakonec skutečně podařilo. O dramatické okamžiky však nebyla nouze. „Na čtyřicátém kilometru, tedy víceméně po ujeté desetině, praskla poloosa, takže jsme jí „vycukli“ a dumali nad tím, zdali nepojedeme na dvě kola. Po neutralizaci jsme se ale s Pavlem dohodli, že vzhledem k těžkému terénu, půjdeme do výměny,“ vysvětloval Josef Macháček. „Posledních sto kilometrů jsme dojížděli za tmy v dunách, logicky jsme museli zvolnit. Doplatili jsme na problémy v předchozí etapě, startovali jsme ze zadních pozic. Povedl se nám jeden skok, kdy jsme skoro hodili Can – Am na střechu. Každopádně po masakru, který jsme viděli na trati, jsme rádi za cíl a možnost pokračovat.“

Mimochodem, o tom, proč lze kategorii LW Proto směle přirovnat k přesýpacím hodinám na houpačce, vypovídá celkové pořadí. Vítěz prologu a tří ze čtyř etap Quintero (USA) je totiž v důsledku jediného výpadku průběžně jedenatřicátý, když na průběžného lídra Lopeze Contarda (Chile) ztrácí šestnáct a půl hodiny, jeho ztráta na Josefa Macháčka pak činí hodně přes deset hodin.